Text do katalogu k výstavě Kovářovi žáci (historie zlínské VŠUP 1959 - 2011) v Galerii VŠUP v Praze, lze koupit zde: http://www.kosmas.cz/knihy/183927/kovarovi-zaci/

Z minulosti do budoucnosti.

V září roku 1987 jsem nastoupil do prvního ročníku zlínského ateliéru designu VŠUP. Netušil jsem, že je to o dva týdny dříve, než je běžné. Bylo to z jediného důvodu – pomáhat s přípravou výstavy Zdeněk Kovář a jeho žáci. Měl jsem tak možnost se svými spolužáky při kolektivním natírání dřevotřískových soklů latexem, při oprašování legendárních, desetiletí starých prací profesora Kováře, vidět z blízka počátky designu u nás, i celý vývoj školy, na které jsem následně studoval 6 let.

Po absolvování SUPŠ v Uherském Hradišti jsem ve Zlíně předpokládal posun výuky na novou úroveň. Nestalo se tak. Unavený a vyčerpaný Zdeněk Kovář, přesto stále jasně dominantní osobnost školy, kralující jí roky bez sebemenší opozice, praktikoval stále stejný jednostranný přístup a pochybnosti nepřipouštěl. Při konzultacích zásadně promlouval jen k Pavlu Škarkovi, jako by byl jeho jediným žákem, bylo to úsměvné... Vyústěním bylo, že jsem se mu, nejen já, záměrně vyhýbal, protože jsem v takových konzultacích neviděl smysl. Nakonec jsem se ani designérem stát nechtěl, a při první příležitostí jsem začal dělat ve škole volné věci. Myslím, že jedním z důvodů bylo právě zklamání celkovým přístupem k designu, to, že mi nikdo neukázal jeho skutečný rozměr a možnosti. Navíc v samotném počátku studia jsem viděl, co se dá očekávat od praxe – zakulacené hrany šedomodrých krabiček ukrývající zastaralou techniku – tak jsem to tehdy vnímal.

Zásadní změna v listopadu 1989, to je přibližně po dvou letech studia, z mého pohledu jen stvrdila to, co jsme od samého počátku všichni věděli – doba, kterou jsme do té chvíle žili, byla dobou minulosti. Všechno nezadržitelně směřovalo ke konci celé jedné epochy, proto je až nepochopitelné, jak dlouho jsme netušili, kdy to skončí a jestli vůbec. Rozhodně jsme si to ale přáli s některými spolužáky, s kterými jsem prožil úžasné okamžiky v intenzívním setkávání, v diskuzích po hospodách s neopakovatelnou atmosférou „totáče“, ve společném odporu k poměrům, a to i ve škole.

Léta normalizace byla dobou stagnace celé české společnosti. Tato stagnace byla hlubokým úpadkem ve srovnání se zeměmi západně za ostnatým drátem. Dříve světové značky jako Tatra, Jawa, Škoda, nebyly schopné konkurence. A zlínská škola před rokem 1989 z tohoto úpadku zázračně nevyčnívala. Postupně ustrnula do podoby „velké“ výstavy v roce 1987, s hořkou tečkou vynuceného odchodu profesora Kováře po hlasování jeho studentů na konci roku 1989. Hlasovali tak proto, že už nechtěli studovat v minulosti – politika v tom nehrála zásadní roli. Dokazuje to následné zvolení Pavla Škarky vedoucím ateliéru.

Právě prvoplánově politický rozměr listopadu 1989 často zastírá skutečnost, že tento zlom měl mnohem hlubší, globální, apolitické kořeny. Zjednodušeně – celý svět se díky technologickému a myšlenkovému posunu nezadržitelně proměňoval a východní blok se díky své strnulosti nedokázal s tímto vývojem vyrovnat. Z osobní zkušenosti z Německa 90. let vím, že tam také nastal (a dál trvá) čas zásadních změn chápání celé společnosti, znejistění letitých hodnot, úplně nové možnosti i problémy, a také hledání těch, kteří budou schopni převzít odpovědnost – stejně jako u nás.

Na začátku roku 1990, kdy jsme jako studenti měli několik měsíců reálně v rukou celou školu, jsme se při nadšeném a často naivním plánování snažili hledat nové cesty. Ale většina nápadů a představ ztroskotala na zoufalém nedostatku „nových“ lidí, schopných tyto změny uskutečnit. Ve volném umění paralelně existovalo několik osobností, potlačených režimem, schopných okamžitě nastoupit. V designu, intenzivně svázaném s úpadkem celého průmyslu i zatuchlou výukou ve Zlíně přes všechnu snahu takové osobnosti nebyly a ani nemohly být – proto byl přechod do nových poměrů tak rozpačitý. Ohromná očekávání nebyl schopný nikdo naplnit. Na druhou stranu, samotní studenti byli zrovna tak z velké většiny zaskočeni novou svobodou, stejně jako celá společnost. Díky novým možnostem dělali všechno možné, jen pořádně nestudovali – a tak žádný zázračný skok (samozřejmě) nenastal.

Přes odvěkou snahu idealizovat minulost, vylhaná svědectví komunistického tisku, i sentimentální vzpomínky na krásné mládí, bychom neměli zapomenout, jak moc se nakonec posunula celá společnost ve srovnání se zkostnatělostí normalizace. Pro dnešní studenty (nejen designu) jsou dříve netušené možnosti současnosti naprostou samozřejmostí. Ti starší, včetně těch nejúspěšnějších, se musí i po dvaceti letech učit, jak v této současnosti zůstat. Jinak naší budoucností bude v lepším případě jen bezradné postávání v minulosti, v horším její prosazování. Příklad Zdeňka Kováře ukazuje, že se to může stát každému, i těm největším osobnostem.

Michal Bauer, 20. 1. 2012, Ostrožská Nová Ves.